Venkov se hlásí aneb jak to máme teď u nás na vsi

Co se děje na české vsi, když kousek od nás zuří válka? Střípky drobných událostí na pozadí velkých dějin. 

Naše vesnice je maličká, dalo by se říci i zapadlá, ale přesto ne příliš odlehlá. Leží zhruba v polovině cesty mezi Plzní a Prahou, trochu stranou směrem k Berounce. Od dálnice jste zde za patnáct minut. Stálých obyvatel tu žije do stovky. A není to vlastně jedna vesnice, ale dvě vesnice v jedné správě, ale o tom někdy jindy.

O čem chci psát teď, a co mě přimělo založit si tento blog, je pozorování toho, co se u nás na vsi děje v souvislosti s válkou, kterou Putin rozpoutal na Ukrajině. Jsou to jen drobné postřehy, to, co je dostupné mému pozorování. V mnohém je to tady jiné, než ve městě, a to nejen přímo u nás ve vesnici, ale i v přilehlém městečku, které je první při cestě na dálnici.

Zároveň si sem chci tak trochu „odkládat“ svoje zamyšlení či rozpoložení v těchto dnech. Jak poznamenal můj partner: teď se píše historie. Chci si tedy zaznamenat tu lokální i svojí osobní, třeba to bude někoho zajímat a nebo si to rádi přečtou za pár let moje děti a připomenou si, co se dělo na našem malém kousku země v těchto zlomových časech. Pokud se toho všichni dožijeme, že ano...

Takže zatímco v Praze se konají koncerty na podporu Ukrajiny a ve velkém se pořádají humanitární sbírky, u nás doma a na místech, kde se pohybuji, se děje zhruba toto.

Čtvrteční ranní zprávy o začátku invaze přilepí můj zadek k židli a oči k monitoru, od kterého se prakticky do večera neodtrhnu. K tomu mě zalévají zvuky vysílání rádia, kde běží nepřetržité zpravodajství o konfliktu, a které poslouchá k práci můj partner (oba pracujeme z domova).

V pátek se mi podaří všudypřítomnému informačnímu toku na chvíli uniknout do školy, kde učím na druhém stupni občanku. Když přicházím do školy, děti mají dějepis. Zaslechnu, že se s nimi jejich kantor baví o Ukrajině. Jsme soukromá škola a žáků na druhém stupni máme zatím jen osm, jsou úžasní a o Ukrajině se chtějí bavit i na mé hodině. Já se jim však omlouvám s tím, že na to ještě sbírám sílu. A taky hlava se potřebuje přepnout na jinou frekvenci a odpočinout si od těžkého tématu. Děti mi pomohou přijít na jiné myšlenky, jako ostatně vždycky. Jejich energie, i když je občas ve vyučování na škodu, je zkrátka, alespoň pro mě, posilující. 

Víkend trávím s otravnou virózou (covid?) v posteli, sledujíc zpravodajství. Cítím, že tato praxe není úplně dobrá pro mojí psychiku. Určitě to tak ale má teď spousta lidí. Docházím k tomu, že je třeba si to více dávkovat. Snažím se tedy rozptýlit čtením beletrie, nic jiného ve stavu nemocné nanicovatosti nezvládám. Moc to nepomáhá..

V pondělím se cítím už relativně fit. Dozvídám se od muže, že u nás na vsi, kde je nás opravdu pár, pomaloval někdo sprejem budovy místního „JZD“, které jsou opuštěné a neudržované. Z úzké silnice, která vede k autobusové zastávce, jsou krásně vidět nápisy jako Sláva Rusku, EU = a znak hákového kříže, k témuž přirovnávají malíři i NATO, atd. Zkrátka parádní proputinovské omalovánky. U těchto polorozpadlých budov se schází místní omladina z vesnice, což je pár dětí, které jsou sice už pubertální, ale jsou to pořád spíš děti. Rozhodnu se tu „krásu“ nafotit a dát na fb místního okrašlovacího spolku, ve kterém jsem členem. S dovětkem, že dáváme podnět Policii na prošetření toho, kdo to tam sprejuje.

V mezičase lepí můj muž na naše auto cedulku s nápisem „Putine chcípni v h****ch“. Říkám mu na to, že jsem zvědavá, kdy nám nějaký dobroděj zlomí „omylem“ zrcátko. V naší vesnice se tedy, abych nebyla neobjektivní, volí většinou pravice (což jsme tady v kraji docela výjimkou), ale člověk si jistý být nemůže. Našim dětem se tatínkovo expresivní heslo příliš nelíbí. Teda chápou, že Putin je špatný, ale nelíbí se jim ta forma. Mě to hřeje u srdce. Vím, že jsem je dobře vychovala. Jsou proti násilí obecně, ať se páchá na nevinných nebo na zločincích. Každopádně nechávám nápis na místě.

Jedu do nejbližšího městečka do lékárny, protože soused psal, že jede do Prahy a je schopen odvézt potřebné věci do některé z materiálních sbírek na Ukrajinu. Lékárník je zjevně překvapen, když začnu kupovat Paraleny, obvazy a náplasti. Zásoby v lékárně nejsou příliš velké, řekla bych, že spíše malé, ale nevadí. Odvážím svůj balíček s léky sousedovi. Ten má ruce od hlíny, buduje zrovna ve svém stavení pec. Přikývne a ukáže mi kufr auta, kam mám svůj dar složit. Válí se v něm pár věcí, spacák, nějaké přikrývky, dvě malé bedničky s čímsi. Zamručí, že děkuje a že jsem druhá za tři dny.

Info o tom, že se u nás možno přispět potřebnými věci na Ukrajinu, jsem se dozvěděla z whatsappové skupiny, která slouží pro informování o provozu místní hospody s otevírací dobou nestálou. Píšou se tam kromě toho samozřejmě všelijaké krávoviny a vždy je na to celkem slušná odezva. Teď se na výzvu ozývám pouze já a potom sousedka, která sdílí info o sbírce v blízkém městečku. Pokračování příště. Mimo jiné o tom, kolik přispěli na Ukrajinu moje děti a jak si žije info o pomalovaném kravínu na sociálních sítích a co na to starosta?