Jak přežít venkov - čtení na pokračování: Kolo

Bydlení na venkově má nespornou výhodu pro vášnivé cyklisty, co se rádi kochají krajinou. Nemusíte se harcovat nikam mimo město, prostě nasednete na kolo a už se v ní projíždíte. 

Šlápnete do pedálů a v mžiku jste za humny a za chvíli v lese či mezi poli, jak chcete. Můj muž je z tohoto druhu a přišlo mu jaksi přirozené, aby do své vášně, která se dá na venkově tak dobře provozovat, zasvětil i mě. Nakonec mě o ní přesvědčoval dlouhých dvanáct let. A fungovalo to přesně podle následujícího vtipu. Dvojice si vyjede na kole. Ona si myslí: vždyť přece ví, že víc jak pětadvacet neujedu. On si myslí: vždyť musí vědět, že chci ujet aspoň šedesát. Někde zhruba uprostřed se pohádají.

Naše vícedenní výlety na kole měly takřka vždy podobný scénář s tím rozdílem, že jsem byla schopná ujet o něco více. Každopádně jsem vždy preventivně horovala za kratší vzdálenosti a delší přestávky, ale častokrát to tak úplně nevyšlo. Někdy jsme zabloudili, jindy se jelo oklikou, nebo jsme se při plánování špatně pochopili a tak dále. Asi tak od šedesátého kilometru jsem pak měla vždycky na krajíčku, protože už jsem zkrátka nemohla. A v té chvíli se začaly dít takřka nadpřirozené jevy, alespoň v mé hlavě. Ostatně posuďte sami.

Náš výlet do Českého lesa se odehrál v začátcích mé cyklistické kariéry. Po jednom karambolu, kdy jsem po pádu měla kratší výpadek paměti a dokola jsem se ptala muže, kde máme našeho ročního syna, jsem si dokoupila helmu a na konci června jsme vyrazili na tři dny za cyklo zážitky. Les byl krásný, zrovna dozrávaly sladké lesní jahůdky a vzduch se tetelil horkem a ovády. Byly všude. Sedaly si na nás, ať se člověk hýbal či nehýbal, létaly do očí a draly se pod helmu.

Když jsme je konečně setřásli, dostali jsme se z rovinatých terénů do stoupání na vrchol Dyleň. Já byla zápase s hmyzem už lehce vyšťavená, jedli jsme jen svačinu a čekal nás táhlý kopec. Jako malé dítě jsem se opakovaně tázala, kdy už budeme nahoře a opakovaně se mi dostávalo odpovědi: "za chvíli miláčku". Ale ta chvíle jaksi pořád nekončila. Navíc se mi v hlavě jako kolovrátek ozývaly tóny infantilních dětských písniček, které naše děti tehdy dostaly od naší známé, kterou jsem za to mnohokrát proklela. V hlavě mi defilovali skákající klokani, ukřičení tučňáci a žízniví velbloudi, v břiše mi kručelo a v nohou se ozývaly křeče.

Konečně jsme se dohrabali nahoru. Kdo to tam zná, tak ví, že na vrcholu Dyleně stojí poměrně rozlehlý soubor budov. Postavili je už za socialismu, kdy měly sloužit k radioelektrotechnickému boji se zákeřným buržoazním nepřítelem. Po revoluci ale připadl areál soukromníkům a je uzavřený pro veřejnost. Celé místo působí jaksi tajuplně.

Když jsem se svalila z kola, chvíli jsem nevnímala nic než bolest v nohou kombinovanou s úlevou, že nemusím chvíli šlapat a otlačovat si bolavý zadek o sedlo. Po asi pěti minutách, kdy intenzivní tělesné pocity pominuly, jsem se chtěla o atmosféru místa podělit s mým mužem. Byl krásný podvečer, sluníčko se klonilo k západu a v lese, který voněl jehličím, začínal být chládek. Ale ať koukám, jak koukám, mužíček nikde.

Vstávám a vydávám se kolem plotu s ostnatým drátem, který obtáčí celý komplex. Nikdo nikde. Vracím se zpátky ke kolu. Volám. Nikdo se neozývá. Volám víc nahlas, žádná reakce. Opatrně si sedám na bolavé hýždě. V mé hlavě v tu chvíli ustává bizardní průvod písničkových zvířátek a vynořuje se neméně bizardní obraz létajícího talíře, kterak odnáší mého milovaného muže do hlubokých končin temného vesmíru.

Je mi všelijak a snažím se nerozbrečet. Zlomeným hlasem volám znovu. Je mi nad slunce jasné, že vše do sebe zapadá. Jaké jiné místo by si mimozemšťani měli k únosu pozemšťana vybrat než tuhle osamělou radiovou stanici uprostřed pohraničních hvozdů? V tu chvíli se z lesa vynoří můj muž a zírá na mě. "Vypadáš nějak vyděšeně!" Úlevně mu padám do náruče a ze všeho nejvíc se těším, až z toho hrozného kopce sjedeme dolů, najíme se a uložíme do postele.

Druhý výlet, na kterém mě postihly cyklovidiny z vyčerpání, vedl do Kadaně a zpět. Zatímco cesta tam z Jesenice, přes Podbořany a úpatí Doupovských hor, proběhla nadmíru klidně, o cestě zpět se to říct nedá. Velkou část dopoledne jsme trávili obhlídkou místního nového nábřeží Maxipsa Fíka. Můj muž je totiž architekt a nikdy si nenechá ujít příležitost podrobit kritice díla úspěšnějších kolegů.

Teprve před obědem jsme se konečně vydali na cestu kolem Nechranické přehrady do Žatce a z něj pak cestou necestou k našemu autu. Kolem přehrady jsme to nevzali po cyklostezce, to by bylo příliš fádní. Místo toho jsme se po otravně rušné silnici propracovali až k výsypkám hnědouhelného dolu, které pak bylo nutné namáhavě přejíždět po štěrkových cestách. Kolem dvanácté hodiny se mému muži podařilo vjet do bahnité louže a hned vzápětí do právě sklizeného pole plného slámy. Nové pláště na jeho kolech pojaly tuto svačinku důkladně a blatníky příliš "nalepené" na pláště dílo dokonaly. Kola se zastavila, netočila se tam ani zpátky.

Muž zuřil. Po dlouhém tlačení jsme konečně našli přítok přehrady, ve kterém se dala kola očistit. Jízda mohla pokračovat. Do Žatce jsme přijeli kolem třetí, hladoví a žízniví. Dali jsme si vytoužený oběd. Naneštěstí jsem se pak podívala do mapy a zjistila jsem, že do cíle nám zbývá ještě 45 kilometrů, ve čtyři odpoledne! Začínala jsem zuřit. Slíbila jsem rodičům, že si děti vyzvedneme nejdéle v šest.

Vyrazili jsme neprodleně. Po asi hodině začalo mrholit. "Už nemůžu", hlesla jsem. Domlouváme se tedy, že počkám na muže ve Strojeticích, vesnici to chmelařské. On že pojede co nejrychleji a vyzvedne mě autem. Do Strojetic se jede přes Běsno - cesta příznačně jménu vsi rozbitá až hrůza. Sjíždím tedy, v tu chvíli už sama, do běsně vyhlížejícího Běsna krčího se v ďolíku, a kličkuju mezi hlubovkými ďuznami. Hned za zanedbanými baráky se táhnou do daleka chmelnice, jejichž úrodu právě sklízejí česáči chmele.

Pozoruju několik jejich hloučků, zrovna mají pauzičku a stahují se k silnici, po které mám projíždět. V dálce pak zahlédnu na silnici zářivý pruh trika mého muže. Raduju se, že na mě čeká, protože určitě pochopil, jak pro mě může být nepříjemné projíždět úplně sama kolem mladých výrůstků pofidérního vzhledu. Šlápnu tedy do pedálů a přes únavu se snažím vyšlapat další stoupáček co nejrychleji. Na chmelové brigádníky srocené kolem silnice vrhám zamračené pohledy, aby je ani nenapadlo mne nějak komentovat.

Když už se přibližuji na pár desítek metrů, muž zandává malovací sešitek (maluje skoro pořád a všude), nasedá na kolo a frnk, je pryč. "To není možný", říkám si a šlapu dál. Pochopitelně se mi ho nedaří dohnat, jeho výkonnost je úplně jinde. Ale jako zázrakem ho ve Strojeticích skoro dojíždím. Ale pak mi zase mizí za táhlou zatáčkou. Začínám být paranoidní. Jak je možné, že na mě nečeká, vždyť mě musí vidět! Ale! Co když to není on? Co když se mi jenom zdá?

Hlad a únava konají své. Ač se tomu usilovně bráním, můj mozek produkuje fantasmagorie typu: "vidím jeho ducha, jel jinou cestou a něco se mu stalo, snaží se mě varovat". Nikdo v tom prosím nehledejte žádnou ani sebemenší logiku, protože ji to nemá. V další vsi se z posledních sil řítím k otevřené vietnamské prodejně, potřebuju do sebe něco dostat. Sesedám z kola. Zpoza rohu od nástěnky s mapou ke mě míří můj muž: "Co tady proboha děláš, měla si přece čekat ve Strojeticích! A jako to, že si tak rychlá??"

Do konce strastiplné cesty se ho držím jako klíště, únava, neúnava. Je ostatně fascinující, kolik má ještě člověk sil, když si myslí, že už žádné nemá. Při přejezdu dalšího pole rudohnědé hlíny, protože jinak by byla cesta o další kilometry delší, se pláště mužova kola znovu zahltí lepkavou hmotou. Opět namáhavě tlačíme a čas běží. Kolem desáté jsme doma jako na koni. Děti už spí.

Když vyprávím naše cyklistické historky přátelům, některým je líto, že takové zážitky nemají, jiní litují mě, další povzbuzují, obdivují či chválí. Jisté je jedno a musela jsem na to přijít až na další strastiplné cestě, zhruba na pětapadesátém kilometru, kousek od Slavonic, když mi slunce spalovalo levou část těla a funěla jsem jak sentinel: jsem už doprčic dost stará na to, abych věděla, co mi dělá a co mi nedělá dobře. Nebyla jsem zkrátka zrozena pro cyklistiku, ač jsem zdolala kilometry, o kterých se mi ve dvaceti ani nesnilo. Nicméně: raději se procházím, učím děti, pracuju na zahradě nebo píšu. A to přeji každému. Aby dřív nebo později v životě zjistil, co ho opravdu těší.