Je třeba si uvědomit, že ti lidé přichází v dost špatném psychickém stavu. Nikdo z nás neví, co prožili a o koho přišli. Asi bych se k tomu stavěl ve stylu "ber, nebo nech být" a dál se v tom nešťoural. V takových situacích si vždy vzpomenu na svou zesnulou tetu, která mně říkala: "Nikdy za své konání od nikoho neočekávej vděčnost a nebudeš zklamaný." Vždy, když řeším podobné dilema, tak si na to vzpomenu a okamžitě je mi to jedno. Splnil jsem, co jsem považoval za dobré a tím to hasne.

Je to tak. Čím vyšší očekávání, tím hlubší potenciální zklamání. A vděčnost není povinná.

Kašlu na vděk. Sám nemám na rozdávání, ale co už. Nynější válka, tak jako předtím Covid mě nutí, přehodnotit svůj postoj k světu.

Ze strachu před Covidem jsem se začal více hýbat, střídměji jíst. A nyní se mi to hodí. Auto používám pouze na nezbytné věci, kterým se bohužel nelze vyhnout.

Takže i přesto, jsem zadal trvalý příkaz na Červený Kříž, kde mi přijde pomoc smysluplná. A vděk? Kousek od mého bydliště je nyní ubytováno zhruba 400 Ukrajinských uprchlíků. A největším vděkem je pro mě to, když vidím jejich děti, hrát si a smát se. Víc fakt nepotřebuji.

Vám za blog, děkuji.

Slovy našej stařenky ( babičky) "Vašemu konání buď Boží požehnání".

Tohle měla moje prateta vyšívané na zdi.